O mateřství II.
Prvorozený se byl s tatínkem podívat na svého soka až na porodní sál. Dále byl s novým balíčkem v mámině náruči konfrontován na oddělení šestinedělí. Tam byl dokonce nucen si malého prohlédnout důkladněji a projevit mu alespoň náznak zájmu. Naštěstí přišla babička, samozřejmě že za ním, takže se nadále nemusel zabývat něčím tak otravným.
Z našeho příchodu zpět domů byl nadšen. Balíček byl odložen do postýlky, já donucena pokleknout na všechny čtyři a předvádět vzteklého psa. Vše se zdálo být v pořádku a při starém. Jenže……Balíček předvedl, že umí řvát. A já, světe div se, opustila jeho a šla za ním! No a nastala ta velká sranda. Balíček řval a nepřestal. A tak drahý prvorozený obratem přišel na to, jak mojí pozornost zase přitáhnout. Pořídil si břichabol. A začal se chovat jak roční miminko. Dále vyzkoušel totální ignoraci balíčku a naopak jeho fyzické napadání. Kňourání, vztekání a brečení. Já, neuvyklá na domácnost v chaosu, velmi zvýšený stupeň hluku v bytě a neuspořádaný časový režim dne, jsem si pokládala otázky, kdo měl ten blbej nápad pořídit si dítě, kdo měl ten nápad pořídit si ho nyní a co mám proboha teď dělat. Chytré knížky radily – věnujte se mu, jak to půjde. A tak jsem se věnovala. Při krmení miminka jsem ho houpala na noze, jakmile miminko spalo, hrála si s ním. Dále knihy radily, dejte mu pocítit, že je už velký a může vám s miminkem pomoct. I zkusila jsem i toto, žádaje podání plínky, krému či flašky s mlíkem. Jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, žádnou pozitivní odezvu to nemělo. Můj mamánek mi trvale dával najevo, že jediným možným řešením je odnesení balíčku zpět tam, kde jsem k němu přišla.
Příchodem miminka domů nastaly i nenadálé technické komplikace. Nestíhala jsem dopoledne uvařit a zároveň jít s dětmi ven. Nezvládala jsem zpívat a hladit prvorozeného, aby po obědě usnul a zároveň chovat a tišit miminko. Nemohla jsem vozit oba dva najednou v kočárku. Rozčilovalo mě, že se miminko vždycky vzbudí v tu nejhorší možnou chvíli. Nebyla jsem schopná vykoupat děti tak, aby alespoň jeden neřval, že je opuštěn a trpí. Už jsem nadále nemohla nosit prvorozenému 3x za noc mlíko do postele a zároveň od dvou v noci až do rána bdít s vrtícím se kojencem.
Jelikož jsem nekojila, mohla jsem si dovolit vypít litry kávy. Nechtěla jsem dopustit, abych vypadla z role dokonalé hospodyňky, na kterou jsem byla uvyklá. Opět mě do spárů vzala poporodní mánie mít domácnost jako ze škatulky. Jakmile nastala ona vzácná chvíle, kdy spali oba, nešla jsem si proboha lehnout taky, ale pustila se do uklízení. Ba co do uklízení, přímo do gruntování, kdy jsem třídila a přebírala skříně, šuplíky a zapadlé rohy polic v komoře.
Zpitomělá puntíčkářská matka se toho musela ještě hodně naučit.
Začalo to tím, že jsem si začala krást minuty pro sebe, aby to nikdo neviděl. A tak jsem se ráno plížila k počítači, abych nikoho nevzbudila. V dalším kroku mi pomohlo samo miminko. Začalo se na mě usmívat. Mé srdce plesalo štěstím a dovolila jsem si zabývat se jenom jím a nestarat se o to, co zrovna dělá prvorozený. Dále jsem zjistila, že se na mou hlavu nesnesou hromy a blesky, ani když celý! týdne nešáhnu na domácnost. Naučila jsem se vozit dvě děti v jednom kočárku. Všimla jsem se, že prvorozený je jiný, méně bojácný, mnohem průbojnější, nějak víc dospěl. Usoudila jsem tedy, že mu sourozenec svědčí a netřeba se tedy obávat o jeho duševní zdraví, které se mi zdálo s příchodem miminka ohrožené. Přestávala jsem mít pocit, že se musím nutně rozdvojit, ještě lépe roztrojit, abych dostála všem těm „nutným“ povinnostem. Naučila jsem se, že v nejhorším i chleba s máslem a sýrem může být k obědu. Že není nutné žehlit úplně všechno.Že i někdo jiný může vzít kbelík a hadr na podlahu a bude s tím umět zacházet.
Za svůj vrchol, ba přímo za své osvícení považuji, když jsem začala chodit spát přes den, v době, kdy spí děti! Nikdy, za celý svůj život, ať jsem se ploužila jak chtěla, jsem nechodila přes den spát. Nyní jsem však únavou skutečně padala na hubu. A dosáhla jsem takovéhle mety! Tím bych řekla, že byl můj přerod z bláznivé prvomatky do druhomatky ukončen.
A jak to vypadá nyní? Dlouho, předlouho trvalo, než vzal prvorozený miminko na milost. V podstatě evidentně k lepšímu se to obrací až teď, kdy se ono miminko umí prát a umí skoro mluvit. Troufám si tvrdit, že prvorozený mazlíček už není tolik zhýčkaný, i když rezervy má ještě značné. Druhorozený si ale umí svou pozici na slunci pěkně vydobýt a o mámu se ošidit nedá.
Co se mě týče, tak úklid je záležitostí rodinnou. Děti dostanou hadry a jde se na to. Stejně tak s vařením. Spánek dětí je časem, který je můj a je pro mě. Který si mohu strávit tak, jak se mi líbí.
Moje malá sluníčka budou obě chodit od září do školky. Už nemám miminka. Já začnu chodit do práce a začne nám zase úplně jiný styl života. Těším se na to. Co se díky dětem zase naučím, kam mě posunou. Děti mohou být a jsou velkými učiteli. Jak se píše v jedné knížce, nepatří nám, jsou pro nás darem. A já jsem moc vděčná, že je mám.