Měla to být holka, jsou to kluci
Co mě pamět slouží, v naší rodině se rodily samé holky. Moje prababička, pak babička, její sestra, její dvě holčičky, moje matka a nakonec já. Když jsem poprvé hleděla na počůraný těhotenský test s dvěma čárkami, nepochybovala jsem, jakého pohlaví bude moje miminko. Nic jiného jsem si ani neuměla představit. Pravda, bylo mi trochu líto Petra, že mu po chlapsku neporodím syna. Ale já se začala strašně těšit. Na mou princeznu, které budu česat dlouhé vlásky a zaplétat do copánků. Kterou budu oblékat do té nejkýčovitější růžové, dokavaď bude malinká. Které pořídím vše, o čem já jsem jako malá snila, počínaje domem pro barbíny a konče česací hlavou panenky s malovátkama. Těšila jsem se na ten její holčičí svět, na to naše ženské spojenectví.
Na utz ve 12 týdnu jsem nevěřila vlastním uším. Chlapeček? To přece není možné. Doma jsem to nahlásila ještě lehce šokovaná. No však vím, co jsem dělal, byla odpověď Petra.
Od té doby jsem si hladila bříško a představovala si, že je tam fakticky kluk. Takže Petr bude mít onoho Syna! Já budu mít syna! Po čtyři generace se rodily dcery. A my si upleteme malého rošťáka.
Pustila jsem se do studia klučičí duše. Jelikož jsem vyrůstala bez táty a Petr je prvním mužem v mém životě, nevěděla jsem o klucích zhola nic. Zakoupila jsem příslušnou literaturu a po večerech týrala Petra mými nově nabytými vědomostmi, žádaje konzultace a vysvětlení
Další mou souběžnou starostí se stala klučičí móda. Místo růžové, žluté a fialové s volánky a blyštivými kamínky jsem se v obchodech začala rozhlížet po tričkách s auty a bagry, po kapsáčových kalhotách a cool mikinách.
A ta největší starost na konec. Hračky! Kdeže jsou mé nesplněné holčičí sny?! Bože, s čím si kluci vlastně hrají? A jak si s tím hrají? Moje hlava mi posloužila pouze představou auta, které jezdí po koberci a dělá drn drn.
A pak se mi syn opravdu narodil. Lukáš, celý tatínek. Tatínkova chlouba a pýcha. Můj chlapeček, kterému jsem snášela modré z nebe. Rozšířila jsem si své vědomosti o Oidipův komplex, naučila se pracovat s dřevěným šroubovákem a venku jsem nepřehlídla jediný bagr či popeláře.
Uběhlo osmnáct měsíců a já podruhé seděla na záchodě nad počůraným těhotenským testem. Ani tentokrát jsem nezapochybovala, cože mi to roste v břiše. Dobrá, řekla jsem si, první je kluk, ale to byla prostě velká náhoda. Teď je to určitě holka. Jmenovala se Klárka a já jí tak chudinku nebohou oslovovala do 20 týdne těhotenství. A tehdy mi řekli, že Klárka je kluk. Byla jsem snad ještě šokovanější než poprvé. Má mateřská intuice, cos mi to povídala za nesmysly??? Vždyť je to další malej rošťák!
A narodil se Kubíček. Můj obraz. Zatímco Lukášek je celý Petr, tenhle kluk je můj, je po mě. Stejně tak tmavý, tmavé vlasy, velké tmavé oči. Zamilovala jsem se.
Jak kluci rostou, vyhraňují se i jejich povahy. Lukášek milující pozornost, sebevědomý, nejradši běhá, honí se, jezdí na kole. Kubíček je ve věku vztekliny mrňavé, miluje mazlení. Hrozně mě baví je pozorovat, když si spolu hrajou nebo i když se mlátí. Oč jiné by to bylo s holčičkami? Taky by se nejradši divoce honili po bytě, váleli se po sobě, s pálkami na golf by vyráželi proti sobě a bojovali? Taky by se mlátili, šťouchali a hádali?
Vplula jsem do role mámy dvou kluků, ani nevím jak. A z celého srdce si přeju, aby ti moji malý raráškové jednou vyrostli v opravdové muže, takové, které budou ženě oporou a zároveň se nebudou bát projevit i svou něhu.
A co myšlenky na holčičku? Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám. Ale zároveň vím, že teď další dítě ne. Ale tím se nevylučuje, že možná, někdy, až přijde čas a dá-li pánbů ......................